Každý z nás lidí má svoje vlastní představy o kvalitním životě. Takže je normální, že by chtěl každý taky někde jinde bydlet a žít. Jeden by se nejradši nehnul z města, kde je všecko pohodlí, a tam mu nevadí žít třeba ani v paneláku někde na velkém sídlišti, kde se lidi většinou ani neznají, a jiný by měl radši dům někde, kde lišky dávají dobrou noc. Všechno má totiž svoje.
Kdo se rozhodne pro město, má pohodlí, kdy mu nabízí spoustu služeb i v tom nejbližším okolí. Tam nikdo nemusí dlouho cestovat za tím, co potřebuje, tam snadno vyřídí úřední záležitosti, sežene doktory a všechno, co potřebuje, tam je dost kulturního vyžití a tak. Jenže je tam současně jenom strašně málo soukromí a o svůj životní prostor se tu dělí hodně lidí. Takže je to dobré i špatné.
Dům a zahrada někde na venkově pak znamená třeba spoustu práce na takovém domě a pozemku, je to tam často všude daleko, jezdí se spousty kilometrů za prací a za vším ostatním a člověk je tam taky často sám, ale zase je tam klid a pohoda, jakou ve městě nezažijeme.
A mně se líbí to druhé. Mít kolem sebe třeba i jenom pár lidí, se kterými si rozumím, a přitom být na krásném místě uprostřed přírody. Dům se zahradou je teda moje jasná volba, na kterou nedám dopustit. Chtěla bych ho mít, abych tam mohla klidně žít a třeba se i celé dny vrtat někde v zemi, na záhonech nebo si jenom tak posedět na zahradě.
Není přece nic krásnějšího, než se bavit na čerstvém vzduchu, pracovat na pozemku, ale jenom pro radost, ne z nutnosti, než se tam třeba opalovat nebo jít někam k vodě. A to se pochopitelně plní především těm, kdo žijí někde na venkově na nějaké té aspoň relativní samotě.
Ale je tu potíž. Nějak na takový dům pořád ne a ne mít dost peněz. Nějak se nám na něj doma pořád nedaří našetřit. A tak se zatím žádný dům se zahradou nekoná. Ale kdo ví. Třeba to jednoho dne vyjde. Naděje přece umírá poslední.
